Vážení přátelé, nedávno jsme obdrželi zajímavý dopis, který nás inspiroval k vydání speciálního zpravodaje o problému toulavých koček. Domníváme se, že kočičí problém zaujme i vás. 

výbor SPOZ

Fakultní nemocnice - Bory a kočky

Jsem v této nemocnici zaměstnána více jak 50 let. Kočky zde vždycky byly. Plachá stvořeníčka, utíkající a schovávající se před lidmi s úděsem v očích. Nikoho neohrožují, nikomu neškodí, ale spíše pomáhají, protože hubí myši, jsou vlastně určitou hygienickou kontrolou zde.
Vztah lidí, kteří zde pracují, nebo přicházejí na vyšetření nebo návštěvy, k těmto ubohým zvířatům je různý. Většina je vůbec nevnímá, jsou jim naprosto lhostejní, rodiče s dětmi se někdy zastaví, pár lidí jim tajně nosí něco k snědku, ale velká část lidí zvířata nenávidí a snaží se je zničit.
Byla jsem v této nemocnici sestrou za německé okupace. Panoval zde přísný   "německý pořádek", jak mezi lékaři, tak sestrami civilními, řadovými i dalším zdravotnickým personálem. Nikdo tehdy tato zvířata nepronásledoval, protože bylo všem jasné, že jsou pro nemocnici, kde je dostatek všelijakých odpadků, skladišť, podzemních chodeb prospěšné. Časy se změnily, příslovečný německý pořádek zmizel, změnil se ale také vztah k těmto zvířatům. Začaly se pronásledovat.
Objednaly se klece s návnadami a chycená zvířata byla odvážena k utracení veterináři. Ti protestovali. Smyslem jejich práce není zvířata utrácet, ale pomáhat jim, léčit je v nemoci, zachraňovat jim život.
Tak se přešlo k jiným metodám, kočky trávit, nebo je chytat a klacky ubíjet. Marně se proti tomu vzpírají ochranáři. Vymyslel se další způsob, kladení želez. Řada koček se z toho dostala, vytrhla si chycenou packu. Vzala jsem si domů jednoho takového mrzáčka, belhá se o třech packách a do smrti bude mít v očích smutek nad lidskou zlobou.
Je v této nemocnici i několik lidí, kteří se snaží tato zvířata trochu krmit, ve skrytu samozřejmě. A ejhle, nové represálie. Zákaz krmení, ztráta prémií, neuposlechne-li se, opatření všech sklepních oken sítěmi, aby se ti chudáci v mrazu, sněhu, v noci nemohli  někam ukrýt.
Byl tento zákaz promyšlen do detailů? Vyhladovělá zvířata v mrazech, dešti, sněhu onemocní a zajdou, ale přijdou sem další z okolních strání nad tratí. Nebylo by rozumnější těch několik koček, které jsou relativně v dobrém stavu nechat vykastrovat a vrátit zpět, dát jim zde domov, zřídit několik krytých krmítek, dovolit příznivcům, aby je krmili (co zbytků se denně vyhazuje ze závodní kuchyně). Ony si své teritorium pečlivě chrání proti nově příchozím. A pohled na veselou, spokojenou kočičku, hrající si na trávníku jistě potěší nemocné děti i řadu nemocných dospělých pacientů.
Jakou radost mají osamělé babičky a dědečkové z těchto zvířat v Domě důchodců na Lochotíně. A psychiatrická léčebna v Bohnicích v Praze kočky, které mají nemocné ženy na pokojích, starají se o ně, mazlí se s nimi, považuje za významnou součást terapie.
Uvědomuje si ten sebevědomý, zpupný, krutý "homo sapiens", který soustavně ničí planetu Země, že ona je rovnoprávným domovem pro všechny živé tvory   zde žijící, a že nemá právo je svévolně zabíjet.

Prof. MUDr. Alena Tomšíková DrSc.

Přestože v současné době je naší hlavní činností péče o nalezené a bezprizorné psy, snažíme se nezapomínat ani na další problém "v pořadí", a tím jsou volně žijící divoké, ale i bezprizorné domestikované kočky.
Z dopisů a rozhovorů s našimi členy jsme informováni o problému, který je trápí čím dál tím víc. Tím problémem jsou rozrůstající se kolonie toulavých opuštěných koček.
Kudy vede cesta?
U divokých koček je nejlepším řešením odchyt, následná kastrace, případně očkování a po rekonvalescenci navrácení zpět na místo odchytu. Tímto zákrokem lze zajistit, že se kočky v určitém teritoriu nebudou nekontrolovatelně množit, a zároveň se tím zabrání i expanzi nových zvířat z okolí, ke kterému by zákonitě došlo, kdyby se odchycená zvířata již nevracela zpět.
Kočky, které jsou ochočené nemá smysl vypouštět zpět, ale umístit je do útulku a čekat na nového majitele.
V současné době víme jak kočkám pomoci, máme k dispozici speciální odchytovou klec, z vyčleněného fondu finančních prostředků můžeme uhradit určitý počet kastrací, ale co nemáme, to jsou prostory pro nutnou pooperační péči odchycených divokých zvířat a ani další prostory útulku pro ochočené kočky.
Pro úspěšný a komplexní program pomoci kočkám jsou zapotřebí jistě nemalé finanční prostředky, důležitá je i podpora městských zastupitelů a úředníků. Nejdůležitější jsou však lidé, kterým není lhostejný problém toulavých koček a kteří sami mají vůli a chuť pomáhat tomu, kdo pomoc potřebuje.
Doufáme, že se téměř mezi třemi sty členů spolku najde alespoň několik dobrovolníků, kteří se budou chtít vážně zabývat "kočičím problémem v Plzni". V rámci možností poskytneme zázemí a pomoc.
Ozvěte se na adresu redakce, či členům výboru, těšíme se na setkání a spolupráci.

Kam s ním?

Ani v tomto zpravodaji nesmí chybět příběh. Povídání ovšem nezačíná "haf, haf", jak byste čekali, ale "mňau".
Byl zimní den. Počasí však spíš podzimní, ale v noci šla rtuť teploměru pod nulu. Do útulku přišly dvě "dámy a cosi nesly. Když to vytáhli z tašky, řeklo to "mňau". Krásného mladého a mourovatého kocourka vyžadovaly umístit v útulku (pro psy). Dítě prý má alergii a kocoura doma nechtějí.
Marně ošetřovatelky vysvětlovaly, že jim mohou dát v útulku vývěsku a tím pomoci hledat pro kocoura nový domov, ale v psím útulku ho nemají kam dát. Rozhovor pokračoval, "dámy" ještě stačily vysvětlit, že kocour je roční, že ho po celý jeho život měly v bytě, že je zvyklý žít se psem a slyší na jméno Pepík. Pak přišel kritický okamžik: vedle štěkl pes, kocour se polekal a chtěl utéci. Majitelka ho ještě chvíli držela, druhá žena začala křičet "pusť ho, ať tě nepoškrábe" a majitelka kocoura pustila!
Kocour vletěl jako blesk do nejbližší skrýše a to byl bohužel asi 10 cm vysoký prostor pod stavební "buňkou". Než se stačily ošetřovatelky vzpamatovat, viděly, jak "dámy" klidně odchází. Další osud zvířete, se kterým žily celý rok v jednom bytě, jim byl zcela lhostejný.
Situace neměla řešení. Pod "buňku " se nedalo vlézt, mimo to stojí čtyři vedle sebe, takže prostor pro pohyb kocoura byl neomezený, a ani jeřáb, který by buňku zvedl, by nic nevyřešil. Nezbývalo než čekat. K okraji prostoru jsme umístili misku s potravou a s vodou, vydali příkaz, že se po útulku nesmí volně pohybovat psi. A čas běžel. Uběhl jeden den, zvíře se potravy ani nedotklo. Uběhl druhý, beze změny. Pod buňky není vidět, tak jsme se začali  domnívat, že kocour už v útulku není, že v noci areál opustil. Třetí den nenastala opět žádná změna, jen hustě sněžilo a celý útulek se pokryl bílou peřinou. Čtvrtý den opět beze změny. Až večer, když jsme šli měnit potravu za novou, náhle vidíme, že je miska prázdná. Pravda, jídlo mohlo sníst i jiné zvíře, ale co kdyby ... Vyběhli jsme pro baterky a začali prohlížet stopy, kterých byla ve sněhu spousta. Ano, byly mezi nimi i kočičí. Tak honem zalehnout do sněhu a prozkoumávat prostor, alespoň kam se dalo dohlédnout. V jednom místě ze tmy zasvítila dvě světýlka... Kocour tu byl a po chvíli volání "Pepíku" se odvážil přijít k okraji. Dal se chytit, panický strach z nového prostředí jej už přešel. Našli jsme mu místečko v kanceláři a tuto noc již spal v teple. Od druhého dne jsme mu začali léčit infekci v uších (což mohla být příčina tzv. alergie u dítěte majitelky, pokud nelhala). Za pár dnů byl v pořádku a teď jen, kam s ním?

Asi to viděl zvířecí bůh a zasáhl: Když kocourův pobyt v útulku završil deset dnů, obrátil se na jednu z členek výboru SPOZ v zaměstnání kolega s dotazem: "Nevěděla bys o kočce pro naší babičku? Přestěhovala se do paneláku, je jí tam smutno, vždycky kočky mívala." A tak se kocour za dva dny stěhoval. Dnes žije v Blovicích, babičce je společníkem, nejraději prý bydlí na stole, pokud ovšem neskáče po skříních, či se nemazlí v křesle.

Starší čísla

Zpravodaj číslo 4

Zpravodaj číslo 5